Ryba, která má smutný očíčko, není žádná ryba, ale princezna zakletá!

20. dubna 2016 v 11:35 | Brokolice |  Uvažujeme
Ahoj všichni,
článek jsem uvedla citátem z "Pojďte pane, budeme si hrát." Abych téma trochu odlehčila, ale věřím, že nebude úplně snadné tento článek číst a budu šťastná pokud ho někdo přečte až do konce.

Každý z nás, kdož žijeme na této planetě, si užíváme života, jak to jen jde. Trávíme čas se svými milovanými, věnujeme se našim oblíbeným koníčkům - malujeme, sportujeme, píšeme, fotíme, cestujeme... Ale všichni víme, že jednou zemřeme. A až to nastane, chceme aby to bylo co nejpozději, bezbolestně, rychle a ve společnosti našich blízkých. Budeme mít za sebou skvělý život plný neskutečných dobrodružství, zážitků a dnů, které bychom za nic nevyměnili. Necháváme za sebou naše děti a vnoučata, které čeká stejně skvělý život. (Říkejte si to chcete, ať už těžký a plný překážek, či bezstarostný - život je vždy úžasný). Proto se s tím většinou dokážeme srovnat a říct si, že náš život měl smysl a nyní můžeme v klidu zemřít.

Chtěla bych, abychom si to všichni představili. Máte to? A teď se podívejme na to, jak stejnou situaci prožívají zvířata.




Většina z nich si život na této planetě vůbec neužívá (mluvíme pochopitelně o chovných zvířatech na maso). Čas s jejich milovanými je nulový. Dítě je matce (krávě, koze, ovci...) odebráno pár vteřin po porodu. Žije sama v malé kleci, ze které jí kouká jen hlava (aby mohla jíst) a na její vemena jsou neustále připojeny trubky, které odsávají její mléko. Bolí jí to. Je sama. A nikdo jí nepomůže. Nejspíše si neuvědomuje, že zemře, ale bolest a strach cítí (vědecky doloženo). Nezemře ve stáří, klidu a pokoji ve společnosti svých blízkých (někde na horské pastvině ano, ale ne ve velkochovu!). Zemře až příliš mladá, až příliš vyčerpaná po dlouhém psychickém i fyzickém mučení. Své děti nepoznala. Byly jí odebrány a zabity, či je čekal stejný osud jako ji. Umírá sama, vyděšená. Za celý život nepoznala nic jiného, než bolest a svou klec.

Proč nám přijde v pořádku, když se tohle děje jí, ale kdyby se to dělo lidské matce, bylo by to neskutečně nehumánní a neetické?

Já osobně dokážu pochopit a nemám morální problém s tím, když má někdo na zahrádce pár slepic, které si tam běhají a mají se dobře. Žijí dostatečně dlouho a pak jsou zkonzumovány (v přírodě by je sežrala liška apod. - jistě to je potravní řetězec, kterým se všichni ohání). Ale tohle je holocaust.

Nám už to ani tak nepřijde, protože si v obchodě koupíme kousky masa, které se zvířeti již moc nepodobají, ale uvědomme si, že se za tím platem vajec či steakem skrývá příběh! Tento příběh. Příběh, který většina lidí nechce slyšet, protože by se cítila provinile a raději zavírá oči.


Proto jsme tu my. Snažíme se ukázat tento příběh světu. Co jednou řekneme našim dětem, až se nás budou ptát, jak to že jsme s tím nic neudělali? Jak to že jsme je nechali trpět?

Já osobně třeba stále jím pečivo, toho se asi nikdy vzdát nedokážu... ale k jeho přípravě používám domácí vajíčka od babči, o kterých vím, že neskrývají bolest. To je to důležité. Stačí, když si najdete svou cestu. I malá změna je změna k lepšímu. Klidně si mějte na zahradě slepičku a jezte její vajíčka. Mějte kozu na mléko. Bude se vám prohánět po zahradě a vy poté, co se napijí kůzlata, podojíte mléko, "které zbylo". To je v pořádku (podle mě teda, názory se mohou lišit), ale ne ten způsob , kterým se dnes zvířata pěstují! (jiné slovo nejde použít.)

Zamysleme se a otevřeme oči.
Vaše Brokolice

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama